Výměny kotlů – co nelze spalovat v kotlích na pevná paliva

© Fotolia.com

Zákon č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší (dále jen Zákon) významně reguluje provoz malých spalovacích zdrojů na pevná paliva pro vytápění domácností. Mimo jiné i prostřednictvím Vyhlášky č. 415/2012 Sb. o přípustné úrovni znečišťování a o provedení některých dalších ustanovení zákona o ochraně ovzduší (dále jen Vyhláška) poměrně přesně stanovuje, co lze a co nelze v těchto zdrojích spalovat.

Základní povinností provozovatele stacionárního spalovacího zdroje je spalovat pouze paliva určená výrobcem spalovacího zdroje. U teplovodních kotlů do výkonu 500 kW jsou to jen a pouze paliva uvedená na jeho výrobním štítku.

Zákon a vyhláška však také přímo uvádějí pevná paliva, která v kotlích nelze spalovat v žádném případě. Tedy ani tehdy, pokud by to, eventuálně, povoloval výrobce kotle.

Palivo a doklad o jeho kvalitě

Začněme základní definicí pojmu palivo, jak je uvedena v § 2 písm. l Zákona:

„Palivem je spalitelný materiál v pevném, kapalném nebo plynném skupenství, určený jeho výrobcem ke spalování za účelem uvolnění energetického obsahu tohoto materiálu.“

Ze základní definice paliva je zřejmé, že palivem je výrobek, který byl jeho výrobcem určen ke spalování. Běžným palivem tedy není spalitelný odpad.

Pro výrobce a prodejce paliv je určen § 16 odst. 1 Zákona, kde se mimo jiné praví, že:

„Osoba uvádějící na trh v České republice paliva smí na trh uvést pouze paliva, která splňují požadavky na kvalitu paliv stanovené prováděcím právním předpisem. Doklad, který prokazuje splnění požadavků na kvalitu paliv způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem, je tato osoba povinna předat odběrateli vždy při první dodávce paliva a následně při změně kvality paliva.

Osoba uvádějící v České republice paliva na trh, odběratel a každý, kdo v dodavatelském řetězci provádí následnou obchodní činnost po uvedení paliva na trh, je povinen na vyžádání kontrolního orgánu předložit doklad, který prokazuje splnění požadavků na kvalitu paliv způsobem stanoveným prováděcím právním předpisem…“.

Toto je důležité ustanovení zákona, které provozovatelům spalovacích zdrojů (odběratelům paliva) ukládá povinnost ukládat doklad o kvalitě nakoupeného paliva a na požádání jej předložit kontrolnímu orgánu.

Problém je v podmínce, že doklad musí být vydán při prvním odběru a následně při změně kvality odebraného paliva. To může v praxi znamenat, že pokud budu odebírat palivo u stejného odběratele a ten bude tvrdit, že kvalita paliva se nemění, stačí teoreticky doklad o nákupu z doby před několika lety. Tudíž bych nemusel při případné kontrole dokazovat nákup aktuálně spalovaného paliva.

Co se týče požadavků na pevná paliva, v ustanovení zákona zmíněným prováděcím předpisem je Vyhláška, která udává požadavky na kvalitu uhlí (a výlisků z něj) a výlisky z biomasy. Povinnost předložit doklad o nákupu palivového dřeva či koksu zákon neukládá.

Zakázaná paliva podle Zákona a Vyhlášky

V § 17 odst. 1 písm. c Zákona je uvedeno, že

„… Ve spalovacím stacionárním zdroji o jmenovitém tepelném příkonu 300 kW a nižším je zakázáno spalovat hnědé uhlí energetické, lignit, uhelné kaly a proplástky“.

Lignit je nejmladším typem uhlí s nízkým obsahem uhlíku, a naopak vysokým obsahem vody v porovnání s ostatními druhy uhlí. Z toho důvodu má lignit také velice nízkou výhřevnost (zpravidla pod 10 MJ/kg) a zvláště pro malé zdroje je z hlediska kvality spalovacího procesu nevhodný, a i v minulosti byl jako palivo v těchto kotlích využíván okrajově. Proplástky a uhelné kaly jsou produkty z praní uhlí, které jsou charakteristické především vysokou popelnatostí a vlhkostí. Populární bylo jejich spalování především pro nízkou cenu. Díky své „tvárnosti“ byly hojně využívány jako polotovar (společně s pilinami, papírovým odpadem, plasty) pro domácí výrobu „tvarových“ paliv rozličných vlastností. Zákaz používání těchto paliv je bezesporu velkým přínosem pro ochranu ovzduší.

Ale co je to hnědé energetické uhlí? Zákon, Vyhláška ani žádná norma přesně nedefinují, co znamená označení energetické. Podle běžných obchodních zvyklostí se hnědé uhlí dělí na tzv. energetické (průmyslové) a tříděné. Jako energetické se nazývají „prachová“ uhlí, u nichž není stanovena minimální hranice pro zrnitost, jako například hruboprach (zrnitost 0–10 mm) či průmyslové směsi (0–40 mm).

Pro malé zdroje jsou určena uhlí tříděná, u kterých je stanovena jistá minimální a maximální hranice zrnitosti. Tedy pro uhlí druhu kostka je minimální zrnitost 40 mm a maximální 100 mm, pro ořech 1 je to 20 mm až 40 mm a pro ořech 2 v rozmezí 10 mm až 20 mm.

Hořlavé odpady z výroby

Vyhláška stanovuje požadavky na kvalitu pevných paliv uváděných na trh. Požadavky jsou stanoveny pro uhlí a výlisky z něj, a pro výlisky z biomasy (brikety a pelety). Nestanovuje požadavky na kvalitu koksu či ostatní biomasy, ať již dřevní či nedřevní.

Z dalšího textu Vyhlášky se dozvíme, že:

„dřevotřísku, překližku, dřevovláknitou desku nebo jiné lepené dřevo nelze spalovat ve zdrojích do 300 kW ani v místě, kde toto palivo vzniká ve formě vedlejšího produktu výroby.“

Tyto odpady z výroby nelze spalovat v kotlích do 300 kW ani v místě jejich vzniku. Foto ©Adobe Stock

Závěrem

V teplovodních kotlích na pevná paliva nelze spalovat hnědé energetické uhlí, proplástky a kaly, dřevotřísku, překližku, dřevovláknitou desku nebo jiné lepené dřevo, odpadní papírové obaly, různé tiskoviny, do paliva nelze přidávat vyjetý olej. A zcela vyloučeno je samozřejmě spalování jakýchkoliv dalších odpadů, včetně plastových.

Zdroj: https://www.tzb-info.cz/