Po celém světě se čím dál víc zemí a regionů zavazuje, že k určitému bodu v budoucnu přestanou vypouštět do ovzduší oxid uhličitý. Zelení aktivisté tleskají Evropské unii za to, že si předsevzala stát se „uhlíkově neutrální“ do roku 2050. Podobné mety si stanovují i jednotlivá města od Adelaide přes Boston po Rio de Janeiro; Kodaň říká, že bude uhlíkově neutrální už v roce 2025.
Na takové sliby by se mělo nahlížet se zdravou dávkou skepse. Například zrovna Kodaň nejspíš cíl mine, i když utratí dvojnásobek výdajů plánovaných na proměnu v uhlíkově neutrální město.
Snižováním vzhůru
Ostatně o planosti těchto slibů – a o tom, jak vlády čachrují s údaji o svých emisích – lze hodně zjistit při bližším ohledání u nás málo známého příběhu jedné z prvních zemí, které se k dosažení nulových emisí zavázaly.
UHLÍKOVÁ NEUTRALITA
Bájná uhlíková neutralita je, když člověk, firma, město, země nezanechává žádnou uhlíkovou stopu. Buď vůbec neprodukuje emise kysličníku uhličitého, nebo je nějakým způsobem kompenzuje. Například vysází stromy, které kysličník pohlcují. Nebo si koupí poukaz na takový odpustek od někoho jiného, kdo vysází stromy…
Jde o Nový Zéland. V roce 2007, rok před odchodem z úřadu, tehdejší premiérka Helen Clarková předestřela svou vizi země, která bude do roku 2020 uhlíkově neutrální. Organizace spojených národů ji pak náležitě vychválila jako „champion of the Earth“, mistryni planety. Jenže zbavit se uhlíku není tak snadné jako získat pozornost.
Nejnovější oficiální statistiky ukazují, že celkové emise Nového Zélandu budou v roce 2020 ve skutečnosti vyšší, než byly, když Clarková svůj cíl uhlíkové neutrality vyhlašovala. „Stoupající trend“ emisí přetrvává od roku 1990, což připouští i samotná vláda. Přesto novozélandské vlády jedna za druhou vytrvale vytrubují klimatické úspěchy a odvolávají se přitom na něco, co směrodatné posudky shovívavě označují za „kreativní výkazy“.
V rámci Kjótského protokolu z roku 1997 Nový Zéland přislíbil, že nejpozději v letech 2008–2012 sníží emise na úrovně roku 1990. Kjótský závazek byl podstatně méně ambiciózní než o deset let pozdější vize Helen Clarkové, ale pořád to byl příslib snížení emisí téměř o 13 procent.
Ovšem snižování emisí je těžká věc, protože se po něm zemím hůř daří. Emise jsou převážně jev, který doprovází produktivní činností. Osekávání emisi s sebou nese vyšší náklady. Když pak tedy přišly roky 2008–2012, roční emise Nového Zélandu ve skutečnosti byly proti roku 1990 vyšší o víc než 20 procent. Navzdory tomu tamní ministryně pro změnu klimatu uvedla, že „Nový Zéland plní klimatický cíl z Kjóta“.
Jak to? V letech 1990–2002 se plochy novozélandských soukromých hospodářských lesů rozrostly o víc než 1,4 milionu akrů. Ty stromy nikdo nesázel kvůli klimatu, oxid uhličitý nicméně vstřebávají. Nový Zéland si úspěšně vyjednal započtení této specifické emisní kompenzace do celkových čísel, čímž faktický nárůst elegantně vyrovnal. Pro jistotu země ještě nakoupila zahraniční uhlíkové kompenzace, včetně značně pofiderních z Ruska a Ukrajiny.
Jenže vysazování lesů snižovalo novozélandské emise – ale nepočítalo se – už v srovnávaném roce 1990. Zahrneme-li poctivěji vliv lesů a využití půdy na emise v průběhu celé periody od roku 1990 do let 2008–2012, čisté emise země ve skutečnosti v tomto období vzrostly ještě víc, o 38 procent.
V současnosti Nový Zéland slibuje, že do roku 2020 své emise sníží o pět procent pod úroveň roku 1990 – tedy pořád 95 procent nad někdejší cíl premiérky Clarkové. Skutečné emise budou ovšem v roce 2020 pravděpodobně o víc než 23 procent nad úrovněmi roku 1990. Vláda ale dál započítává nové lesy jako kompenzaci vypouštěných emisí, stejně jako další zbytkové odpustky podle kjótského systému, a signalizuje, že tímto způsobem svého cíle dosáhne.
Plyne z toho dvojí.
Zaprvé, co se týče změny klimatu, je důležité budit dojem, že něco děláte. Zemím, které to dokážou, prochází manipulace dat.
Skvělým příkladem je Pařížská klimatická dohoda z roku 2015. Země přijaly velkolepé závazky, aby se globální teploty nezvedla o víc než 2 °C nad předindustriální úroveň, jenže všechny jejich sliby dohromady nedají ani procento toho, co by k tomu bylo potřeba. Nová analýza ukazuje, že své závazky skutečně plní pouze 17 zemí, mimo jiné Alžírsko a Samoa, ve většině případů proto, že slíbily jen velmi málo.
Druhé ponaučení je, že poctivé a důkladné potlačování uhlíkových emisí je náramně těžké, takže dosažení uhlíkové neutrality v blízké budoucnosti je pro téměř všechny země jen planá ambice.
Odmysleme si statistické čárymáry a Nový Zéland bude v roce 2020 od nulových emisí někdejší premiéry Clarkové vzdálen o ohromujících 123 procent. Nynější premiérka Jacinda Ardernová teď slibuje dosažení uhlíkové neutrality do roku 2050. To je o tři desítky let později – ale ani do té doby se to nestane.
Zpráva objednaná vládou od respektovaného Novozélandského institutu pro ekonomický výzkum (NZIER) ukazuje, že snížit do roku 2050 emise jen na polovinu toho, co se emitovalo v roce 1990 by až do roku 2050 stálo každoročně 28 miliard novozélandských dolarů, tedy 19,2 miliardy dolarů amerických. Pro zemi jako Nový Zéland, počtem obyvatel srovnatelnou s Irskem nebo Kostarikou, je to značná suma, zhruba odpovídající tomu, co dnes vláda vynaloží na celou svou školskou a zdravotnickou soustavu.
A to jsou přitom náklady jen na to, aby země ušla polovinu cesty k cíli uhlíkové neutrality. Podle zprávy od NZIER vyjde zvládnutí celé cesty do roku 2050 na víc než 85 miliard novozélandských dolarů ročně čili 16 procent očekávaného HDP. To je víc než celý loňský státní rozpočet na sociální zabezpečení, sociální pomoc, zdravotnictví, školství, policii, soudy, obranu, životní prostředí a všechny další činnosti státu dohromady. Zpráva říká, že Novozélanďané by museli akceptovat uhlíkovou daň ve výši téměř 1500 místních dolarů na osobu. To odpovídá dani z benzinu ve výši 3,50 novozélandského dolaru za litr.
Ostatní země, které usilují o uhlíkovou neutralitu čelí rovněž nákladům, nad kterými by jeden zaplakal. Hlavní ekonomické modely posuzující plány Evropské unie snížit emise do roku 2050 o „pouhých“ 80 procent docházejí k průměrným nákladům ve výši 1,4 bilionu dolarů ročně. A mexický závazek srazit emise do roku 2050 jen o 50 procent vyjde patrně na 7–15 procent HDP. Klimatičtí aktivisté se dnes možná radují, ale tato politika bude opuštěna, jakmile začnou voliči pociťovat bolestivé důsledky.
Na změnu klimatu nadále nebudeme moct reagovat ohromujícími, ale nesplnitelnými sliby uhlíkové neutrality. Vlády by si neměly vynucovat zavádění aktuálně neefektivní zelené energie, ale mnohem víc investovat do výzkumu a vývoje, aby ji do budoucna zlevnily. Sliby vyvolávající dobrý pocit jsou snadná politika, ale ve skutečnosti planetě nepomáhají.
Z angličtiny pro Finmag přeložil David Daduč
Copyright: Project Syndicate, 2019
Zdroj: https://finmag.penize.cz
